Pavla Šmidková
[row_in] [span3]
[/span3]
[span5]
K čemu je třeba znát detaily o osobě, která stojí za fotoaparátem?
Když stojím za fotoaparátem, stávám se anonymem. Nikým. Jako bych zprůhledněla a splynula s vesmírem. V tu chvíli existuje pouze myšlenka, dojem, pocit a pak výsledná fotografie. Takže dle mého, detaily o tom, kdo za tím fotoaparátem stojí (nazývejte ho jakkoliv), jsou nepodstatné. Ale jelikož zvědavost je jedna ze stěžejních lidských vlastností, trochu vám oponu poodhrnu.
Velmi stručně:
Jméno: Pavla Šmidková
Rok narození: 1974
Znamení: Býk (typický, se vším všudy)
Fotoaparát: Canon EOS 5D Mark II
Status: vdaná (už dlouho a šťastně)
Děti: 2 (holka a kluk)
Zájmy: fotografování, ruční práce, hory, běh, spinning, rock/metal
Trochu rozvláčněji:
POČÁTKY
Fotografii jsem se začala věnovat ještě v minulém století, kdy pro mě znamenala únik z šedého a nudného světa kanceláře. Nikdy nezapomenu na první impuls, který mě k fotografii přivedl, kterým byla výstava Nan Goldinové v Rudolfinu – kontroverzní snímky newyorské spodiny. Natolik mě tehdy řeč fotografie ohromila, že jsem se rozhodla jí vystudovat.
V roce 2002 jsem úspěšně absolvovala uměleckou fotografii v Ostravě a chvíli jsem si i myslela, že se svým koníčkem budu také živit. Byla jsem úspěšně uvedena do centra pražské fotografické smetánky a pohybovala se mezi profíky, abych od nich pochytila know-how. Posléze jsem zjistila, že pokud si focení nechci nadobro zošklivit, bude lepší, když si ho ponechám jako koníčka, kam budu moci utéct pokaždé, když mi bude ouvej. Zatím svého rozhodnutí nelituji.
TECHNIKA
Původně jsem začínala fotit na kinofilm a střední formát. Filmy i fotografie jsem si sama vyvolávala v miniaturní koupelně starého karlínského bytu. Nostalgicky vzpomínám na ty romantické chvíle zahalené do intimního červeného světla, ochucené chemickými výpary vývojek a ustalovačů. To byla poctivá ruční práce a výsledek měl jakési syrové kouzlo. Pravda, moje sestra je opačného názoru a dodnes mi ty zákazy na koupelnových dveřích připomíná. Každé velké dílo má své oběti!
Temnou komoru mám sice ještě stále složenou na půdě pro strýčka příhodu, ale s tak mohutným rozvojem digitální fotografie se její zmrtvýchvstání vzdaluje mílovými kroky. Přestože jsem se digitální fotografii bránila zuby nehty, v současnosti fotím už jen digitálně a fotky upravuju v Lightroomu.
SOUČASNOST
Co se týče mojí tvorby, z větší míry je zastoupena hlavně černobílá fotografie, která má pro mě neopakovatelné kouzlo čistoty a jednoduchosti. Úplně nejradši mám krajinářské snímky, kdy se můžu sama toulat přírodou a realizovat své vnitřní pocity skrze cvaknutí spouště. Myslím, že vedle sportu je to ideální relax a únik z dnešního šíleného světa.
A na závěr bych celé pojednání o mé maličkosti zakončila krásnou pravdou: „Nejde o to nač se díváš, ale co vidíš.“
[/span5] [/row_in] [/span12] [/row]